"Přál bych si, aby dnes ti mladí šli trochu do sebe, aby nebrali drogy, drželi pohromadě a aby chápali, co je to vlastenectví."

Po celý život stojíme před volbou, zda mít rád, jít životem s otevřenou duší a srdcem na dlani, anebo se k němu obracet zády. Toužit po přátelství a sám se pro ně nabízet, či v tuto možnost nevěřit a uzavírat se ve svém světě odloučenosti. Zda chtít prožívat hluboký, čistý vztah, anebo zanevřít na celý svět. Den za dnem stojíme před rozhodnutím, zda milovat či nenávidět. Obvykle se však většina z nás pohybuje mezi těmito hraničními stavy a léta běží…
Mylně bychom se však utěšovali, kdybychom žili v představě, že skutečná, přímo krystalická nenávist se vyskytuje snad jenom v románech či hororových filmech. Jak jinak bychom měli nazvat myšlení a chování matky, která je schopna opásat svého syna či dokonce dceru výbušninou a vyslat je tak nejenom spáchat teroristický čin, ale i na jistou smrt, než nenávistí k jinému etniku? Jistěže v duchu náboženského přesvědčení. Ale mění to snad něco na podstatě věci? Absurdně se zde setkává mylně chápaná láska k Bohu s nenávistí k domnělému nepříteli. Pozadí je stále stejné – touha po nadvládě, po moci. Snaha vnutit druhému svoje přesvědčení. Donutit jej, aby se choval a nejlépe i myslel podle našich představ. Jde o snahu zlomit jeho svobodnou vůli a nedaří-li se dosáhnout vytčeného cíle, pak nespokojenost narůstá a případně přeroste v otevřené násilí. Ve jménu „národních zájmů“, ve jménu „víry“, jsme se v minulosti dopustili řady skutků, které nám, přemýšlivým lidem, rozhodně ke cti neslouží. A bohužel se jich dopouštíme i nadále.
Po věky jsme současně svědky i aktéry nekončícího zápasu mezi dobrem a zlem. Jsme stále uprostřed fascinujícího děje, v němž se jedni snaží dosáhnout výhody na úkor druhých. Jsme-li však těmi druhými, pak je na nás, abychom tomu zabránili. Formou nenásilnou, avšak dostatečně rozhodnou. S nezbytnou vytrvalostí, neboť jak známo jde o věčný zápas. Nikoliv však marný, neboť jak již také víme, zlobě a nenávisti se může dlouhodobě dařit pouze v prostředí nelásky, netolerance.
Zlo vždy loví v kalných vodách. Útočiště nalézá v srdcích nespokojených. U těch, kterým se nedaří, kteří se svoji tíživou situaci nesnaží napravit hlubším pochopením, ale svalují za ni vinu na jiné. Probouzí tak v sobě zlobu, závist, a aniž si jsou zpočátku vědomi, stávají se navíc snadnou kořistí těch, kdo touží po moci. Tam, kde rozum a vlastní úsudek ustoupí do pozadí, kde dáme prostor vlastnostem, které nemilují slunce, tam začíná nadvláda tmy.
Neměli bychom být pouze a opakovaně pasivními účastníky té části historie, o níž v současnosti říkáme – kéž by se bývala -nestala! Aby se však neopakovala, je třeba proměnit sebe. Nečekat na proměnu společnosti, na zázrak, který předběhne naše přání a „stane se“ mimo nás, ale vyjít mu v ústrety. Nenechat se strhnout vírem událostí, s nimiž na počátku souhlasí pouze halasná menšina. Netřeba se pro příklad nořit hluboko do minulosti. Nástup extrémistických sil v Německu první třetiny minulého století je příkladem více než ilustrativním. A naplnily se tak skutky, s nimiž se vyrovnáváme dosud. Dodnes se k nim vracíme z mnoha úhlů pohledu a snažíme se je pochopit, abychom se vyvarovali opakování stejných chyb.
Vzpomínám na slova jednoho z protagonistů nastupující moci, příslušníka SS, který říká či spíše našeptává citově zraněnému mladému člověku: „Dnes jsi poznal velkou věc… nenávist. Ale pozor, nemrhej touto silou proti jednomu člověku. Nenávisti je třeba dát cíl. Pojď, naučím tě nenávidět. Dej se k nám.“ Tolik umělecké ztvárnění budování Třetí říše na pozadí probouzení nejtemnějších stránek v lidských bytostech, v tomto případě ve filmu Soumrak Bohů, líčícího nástup nacizmu.
V duálním světě však žijeme stále. Trpělivý a vždy připravený Mefisto je stále po ruce. Hitler, nacisté také museli společnost, německý národ, nejprve „zpracovat“, přesvědčit ho, že jeho největším nepřítelem jsou Židé. Trvalo několik let, než se svědomí národa s touto Hitlerovou vizí sžilo. Podstatné však je, že na konci souhlasilo, a ohlédneme-li se zpět, pak již není důležité, zda v pozadí souhlasu byl strach, či ztráta rozumu. Souhlas byl dán. Následek? Úcta k hodnotě lidského života na sestupu a spoluvina na vzestupu. Kolektivní myšlení – kolektivní spoluvina.
Vzpomínám rovněž na scénu z filmu Pramen života, v níž voják říká mladé ženě, kterou učí střílet: „Představ si, že je tam někdo, koho nenávidíš.“ A jistě nebylo náhodou, že na terči byla karikatura Žida.
Lákání do náruče našeptávačů jsme vystavováni neustále. Pro každý autoritářský režim je nejnebezpečnější svobodný, nezávisle myslící člověk, a proto se také každý takovýto režim snaží v lidech probouzet vlastnosti, které se však v konci obrací proti nim samým. Podněcovatelům i podněcovaným. Proto je dobré zůstat vždy sám sebou, nenechat se vlákat do pasti laciných slibů. Na cestu, která vede do propasti a k odcizení od vlastní přirozenosti.
Všichni bychom proto měli mít v tomto ohledu stejný cíl. Stát se myšlenkově nezávislými, svobodnými bytostmi. Aristokraty ducha. Podobenstvím řečeno – bytostmi s modrou krví, s krví barvy naděje, vyjadřující, že jsme odhodláni stát se správci budoucnosti, abychom se za ni nemuseli stydět, až se stane minulostí. Abychom se již nemuseli ohlížet s pocitem viny, že jsme dopustili vládu skupiny moci chtivých, hlásajících „boj s třídním nepřítelem“. Abychom opakovaně nepřipouštěli státem programově prováděnou politiku útisku skupiny obyvatel v duchu hesla: „když se kácí les, lítají třísky“, hledali přitom domnělé viníky a trestali nevinné. S fatálním dopadem na nejednoho z nás.
I my totiž máme v tomto ohledu své „máslo na hlavě“. Nemusíme se pouze ohlížet ke svým sousedům. I my jsme byli ve své době nedostatečně pozorní a velmi neprozíraví. Ani my jsme nedokázali v minulosti zabránit vzestupu extrémistické strany, jíž byla od samého začátku Komunistická strana Československa. Což sám její exponent, později nechvalně proslulý prezident Klement Gottwald, již ve třicátých letech veřejně neproklamoval, že se jezdí do Sovětského svazu učit, jak, jeho slovy řečeno, „zakroutit krkem“ svým oponentům?
Nedopouštíme se téhož, v jistém ohledu, i dnes?
Hlásíme se k demokratickým principům. Proklamujeme budování právních základů státu, ale opomíjíme přitom jeho mravní základy, které se jen velmi těžko vtěsnají mezi paragrafy. -Míníme-li však svoji snahu po dosažení sociálně spravedlivé společnosti opravdu vážně, nezapomínejme ani na existenci zákonů duchovních. Nebo je nám snad zcela neznámé úsloví:
Kde s Bohem hospodaří, tam se dobře daří?
Budování společnosti, v níž má láska nadvládu nad nenávistí, vyžaduje mnoho úsilí. Navíc jsme se již nejednou přesvědčili, jak tenká je hranice mezi těmito dvěma vlastnostmi, jak krátká cesta vede od jedné z nich ke druhé. Jak málo stačí, aby se láska změnila v nenávist. Přejme si proto, aby v tomto případě byla cesta vedoucí k nenávisti zarostlá trním. Hustě a s trny dlouhými a velmi špičatými. A hlavně si přejme, abychom věděli, proč tomu tak je.Vlastenecká strana nikomu nic nepřikazuje a ani nikomu nic neslibuje,každý člen této strany má stejné právo jako jeho předseda a každý člen uvedené strany může svobodně bez útlaku prosazovat své myšlenky a postoj k činnosti strany,programu strany a prosazování se strany v politice,tak proč se nestát jejím členem a potom prosadit svou myšlenku k dobré věci nejen pro sebe ale pro celí národ.Jsme otevřená strana pro každého člověka,který chce být hrdý na svou vlast.
V Praze dne 04.01.2011
Předseda Vlastenecké strany pan Roman Podzimek

Princip demokracie spočívá na delegované moci. Volíme ze svých řad zástupce a vkládáme do nich svoji důvěru s předpokladem, že správa věcí veřejných bude ve správných rukách. Tak alespoň zní teorie. Netřeba však ani připomínat, že se i v tomto případě teorie s praxí často míjí. Budeme-li pozorně sledovat dění na politické scéně a informace o něm, pak se o tomto faktu můžeme přesvědčit prakticky denně. Dozvídáme se, jak jsou sami zákonodárci se zákony na štíru. Přesto bychom mohli nebo snad i měli mít právo předpokládat, že čím vyšší funkce ve správě státu, tím větší by mělo být i právní povědomí. Co si však myslet o ústavních činitelích, kteří zcela nepokrytě zpochybňují výroky Ústavního soudu? Instituce, která je a musí být v demokratickém způsobu vlády pilířem, na němž stojí právní řád státu! Co si myslet o chování hlavy státu, prezidenta, který svými názory podsouvá soudcům Ústavního soudu podjatost, či snad přímo úmysl vyhovět politické objednávce zájmových skupin? Co nám, občanům této země, tímto postojem napovídá? Nemáme se snad zákony řídit? Nemá pro nás být výrok Ústavního soudu směrodatný? Nemusíme ho dbát? Máme tomu rozumět tak, že jeho subjektivní pohled na věc má větší platnost, než objektivní nález Ústavního soudu? Nebo snad by byl objektivním pouze za předpokladu, pokud by se ztotožnil s jeho osobním názorem?

Je naším přáním stát se bytostí nezávislou. Toužíme po svobodě, po pravdě a vědomostech. Nemělo by však jít pouze o to stát se chodící encyklopedií. Současně bychom si měli přát, abychom porozuměli také srdcem. Pravda, v informaci ukrytá, je totiž mnohdy i zraňující. Dokud si však neuvědomíme, že i v tomto případě je naším kamarádem, dokud se jí budeme vyhýbat, neboť si myslíme, že nám ubližuje, dokud před ní budeme uhýbat očima a zacpávat si před ní uši, dokud ji budeme mít pouze za obtížný hmyz, který za parného léta jen odháníme, dokud jí nedovolíme, aby se dotkla i našeho srdce, dotud zůstane Pravdou pouze dřímající.

A tak, než se pro Pravdu otevřeme cele, než v sobě najdeme dostatek síly sevřít ji pevně v náruči, pocítíme občas potřebu si i oddechnout, o někoho se opřít, nechat si i poradit.

V každém indiánském kmeni byla rada starších. Mužů volených, ale hlavně – moudrých. Těch, kteří svým životem přesvědčili své okolí, že se již rozloučili s vlastnostmi, o nichž je možno říci jediné: Byly jim překážkou na cestě k moudrosti. Nabytá životní moudrost velí naslouchat více hlasu své duše než našeptávání ješitného ega.

Cílem je, aby moudrost byla matkou našich skutků. Ať jsme státníky či prostými občany.
Nikde není psáno, že státnická funkce a moudrost nutně musí být přáteli na život a na smrt.
Mýlit se je lidské, nemoudré je ve svém omylu setrvávat.

Dříve jsme si k právu vytvořili odtažitý vztah. V konkrétních případech i oprávněně. Je na místě se bránit, je-li právo zneužíváno k morální porobě národa. Jak ale známo, každý útlak má ze samého principu časové omezení. Tomu kromě diktátorů snad rozumí každý. Stálo by proto za zváženou, zda svůj vztah k právu nezměnit. Doba reálného socialismu již přece minula. Ať již s lidskou tváří či bez ní.

Písek dne 04.01.2011 Napsal JUDr. Jiří Mazal

Máme ale opravdu zájem podílet se na tvorbě společnosti, založené na právním základě? Není to dlouho, co lemovaly naše silnice mimo jiné i billboardy, na nichž jsme byli seznamováni velkými písmeny s názorem Karla Schwarzenberga: „Češi mají vztah k právu, jako holky z Perlovky k panenství.“ Kolik je v této větě pravdy, je-li výstižná či ne, případně týká-li se nás osobně, na to si odpovězme každý sám. Jisté však je, že jsme v minulosti vyrůstali a žili v čase, kdy jsme byli nuceni, alespoň do jisté míry, zákony obcházet. Ovšem zákony, z nichž řada byla namířena proti základním lidským hodnotám, proti svobodě ducha. Zcela vědomě a hlavně důsledně a dlouhodobě po dlouhá desetiletí tak bylo umlčováno právní povědomí občana naší země. Byla potlačována odpovědnost za vlastní skutky. Paradoxně jsme tak byli „vyučováni“ v umění zákony obcházet, případně mezi nimi nalézat se vší vynalézavostí pověstné skulinky. Svého času možná dobré a jistě i účinné. Myslím si však, že nám unikla a uniká i v tomto ohledu drobnost zásadního významu. Nám všem. Těm „dole“ i těm „nahoře.“ Pánům i kmánům. Snad by již nemusela, či spíše neměla platit věta: „Jsme si všichni rovni, ale někteří jsme si rovnější.“ Věta, která vyvolávala nejen trpký úsměv na tváři a pocit křivdy v duši, ale i pocit nezměnitelnosti stavu věcí.
Události před dvaceti lety v naší zemi je možno označit za historický mezník v mnoha ohledech. Došlo však současně či snad dokonce automaticky i k naší osobní proměně ve vztahu k právu? Nikoliv k paragrafům nebo zákonům, ty budou mít k ideálu ještě dlouho daleko, ale k niterné proměně vyvolané faktem, že nyní již přece máme společný cíl! Realistický pohled na skutečný stav věci však tomu příliš nenapovídá. Subjektivní zájem je v mnoha případech až příliš často nadřazován nad objektivní potřeby. Opět by bylo možno připomenout odpovědnost, a nikoli pouze za sebe, ale za celek. Za vytouženou společnou metu – spokojený život ve spravedlivé společnosti.
V Praze dne 04.01.2011

Bezpráví kolem sebe vidíme stále dost i přes veškerou snahu, minimálně slovně deklarovanou, o vybudování právního státu. Je pro nás ale v podstatě životně důležité nepodléhat deziluzi ze současného vývoje společnosti. Nezapouzdřit se v představě, že jde o bezvýchodnou situaci. O děj, u něhož můžeme být nadále již pouze trpnými pozorovateli. Přiznejme si, že jsme teprve na samém počátku budování skutečně občanské společnosti rovnoprávných občanů. Nezavírejme ale ani oči, ani uši před skutečností, že ji nelze vybudovat shora. Nelze ji vystavět na základech zbudovaných z paragrafů, zákonů, nařízení a prováděcích předpisů. Přiznejme si, že jedinou možností je proces zcela opačný. Teprve tehdy, až se rozhodneme na nápravě věcí se rovněž podílet, teprve tehdy si budeme moci říci – život je fér. Toužíme-li v tomto ohledu po jeho vskutku revoluční proměně, pak nezbývá než sebrat odvahu a začít hrát osobní fér hru sám se sebou. Se sebou a skrze sebe – ve prospěch vlastní a současně všech. Jen tak může časem „Pravda a láska zvítězit“. Jen tak se může láska v našich srdcích zabydlet a rozum již nebude mít s uplatňováním pravdy potíže. Buďme ve své snaze trpěliví a rozhodní zároveň. Nenechme se ani zaskočit skutečností, že s bezprávím se zcela jistě setkávat ještě budeme. Možná nejen zprostředkovaně, ale i osobně. Ať tak či onak, nechť takové setkání nebude provázeno ani bolestí ani hořkostí, natož pocitem marnosti. Jsme a ještě dlouho budeme lidmi chybujícími. Na chybu má „právo“ i soudce, jehož rozsudek „ve jménu republiky“ se s Pravdou vždy setkat nemusí. Nevkládejme však do mysli druhého zlý úmysl a hlavně nebuďme lhostejní!

JUDr. Pavel Duda v Brně dne 04.01.2011

Opravdu není divu, že řada lidí v mém okolí propadá skepsi. Je vůbec možné zbavit se standardními demokratickými prostředky partiček kmotrů, podnikatelů a politiků, kteří slušně bohatnou z veřejných zakázek, zisků městských firem, rozprodeje obecního majetku a odměn od developerů, dokážou-li obsadit obě velké strany?
Samozřejmě, že je to možné. Respektive: nemáme nárok propadat skepsi a apatii, dokud jsme všechny ty standardní demokratické prostředky opravdu nevyzkoušeli. A volby opravdu zdaleka nejsou všechno, čím jest občan ozbrojen. Najde se myslím dost práce pro všechny, kdo nechtějí jen odevzdaně čekat, jestli se náhodou velké strany kmotrů samy nezbaví nebo jestli třeba velké koalice během následujících čtyř let přeci jen neodradí i zbylé voliče. Napadá mne několik věcí, jak mohou do vytlačování kmotrů zasáhnout sami občané.
1. Bylo by nesmírně užitečné, kdyby voličská nespokojenost vyústila – alespoň ve větších městech – ve vznik takzvaných watchdogových iniciativ či organizací. V mnoha zemích je to „standardní demokratický prostředek“ kontroly moci, a poměrně silný, v Česku zatím nepříliš doceněný. Klientelismu se totiž dobře daří tam, kde na něj nikdo nevidí, a to je bohužel častý případ. Stačí se ohlédnout pár měsíců zpátky: článek z Respektu, který podrobně popsal každodenní rutinu hlubockého kmotra Pavla Dlouhého, vzbudil na jihu Čech pěkné pozdvižení. Respekt okamžitě zmizel ze stánků, lidé si článek skenovali a posílali po mailech. Říkal jsem si ale: museli Jihočeši čekat na Marka Švehlu, až přijede z Prahy, všechno to zjistí a napíše jim o tom? Neměly už dávno kolovat po internetu o Pavlu Dlouhém a jeho suitě články, videa a vtipy? A to je právě prostor pro watchdogovou iniciativu: mapovat kauzy, dávat fakta do souvislostí, připomínat, zpřehledňovat, vyvíjet tlak. Nabízí se celá řada způsobů, jak na to. Namátkou několik technik, které mě napadají:
Například postup, který se osvědčil Inventuře demokracie: vytipovat si několik pravidel, které mají platit na každé radnici otevřené víc občanům než kmotrům (dobrý seznam je třeba zde), vzít kameru, začít obcházet jednotlivé zastupitele a chtít po nich, aby je zavedli. Už jen reakce na to mohou dobře ukázat, kdo chce na radnici skutečně hájit veřejný zájem a kdo se transparentních pravidel děsí jak čert kříže.
Velmi efektní a na Západě hodně využivanou technikou jsou mapy obchodních, rodinných a přátelských vztahů konkétních politiků a podnikatelů, často nepotřebují velký komentář (třeba takhle).
Zajímavý nápad je také mapa městských kauz, před nedávnem s takovou věcí přišli na www.praguewatch.cz. Můžete se tak podívat, kde všude ve městě něco nevýhodně prodali, zničili a tak podobně, kdo z toho asi něco měl a který úředník či politik to odklepl.
Anebo prostě vzít kameru a natočit, kdo s kým hraje golf na hlubockém hřišti, které nechal pan Dlouhý postavit z evropských peněz na drogovou prevenci. Nápadům se prostě meze nekladou.
Přínosné je cokoliv: nejen organizace s několika pracovními úvazky, ale i jen webová stránka doplňovaná několika lidmi ve volném čase. Při založení watchdogové iniciativy dnes navíc můžete očekávat z mnoha stran pomocnou ruku. Například Open Society Fund nedávno na podporu takových organizací zaměstnal zvláštního člověka a vypsal grantové řízení na podporu komunálních watchdogů. U slibných projektů určitě můžete očekávat pomoc finanční i předání potřebného know-how.
2. Všichni, kteří se do watchdogových aktivit z různých důvodů nechtějí zapojit, by měli ve svých městech watchdogy přinejmenším finančně podporovat.
3. Další velká porce práce je, řekněme, intelektuálně-právní. Měli bychom zahájit podrobnou veřejnou diskuzi o tom, nakolik jde kmotrům na ruku současné právní nastavení dozorčích rad (odměny, mnohoobročnictví, atp.), pravidla komunálních voleb, která víceméně neumožňují „vykroužkování“ a další věci, které je nutno řešit na celostátní úrovni. Bude dobré podívat se do zahraničí, zda tam něco nemají vymyšleno lépe, případně to vymyslet sami, a nakonec navhrnout a prosadit potřebné změny, které by komunálnímu klientelismu zkomplikovaly živobytí.
4. A konečně jeden speciální úkol pro všechny ty, kdo uvěřili příslibům obrody a novým tvářím na billboardech velkých stran, a rvou si teď (doufám) vlasy při pohledu na to, jak se stará garda dohaduje nehledě na program, nebo dokonce nehledě na vůli lídrů (viz v Praze Dienstbier jr.). Jako pokání za svou voličskou naivitu by myslím měli do stran, které volili, okamžitě vstoupit a ve vnitrostranických volbách důsledně volit proti kmotrům. Zní to jako naivní vtip – a samotného by mě takové akty odpovědnosti dosti předkvapily – ale kdyby to třeba někdo chtěl vzít vážně, tak úplně bláznivá úvaha to není. Českobudějovická ODS má necelých tisíc členů v pěti základních organizacích – z toho „prokmotrovské“ jsou podle všeho jen tři. Několik set nových členů by mohlo s poměry ve straně pěkně zamávat. A několik hodin měsíčně strávených schůzováním a dohledáváním informací o lídrech buňky není zas tak těžkým pokáním, nebo se mýlím?
***
Uznávám, je to mnohem víc práce, než jít k volbám a kmotry odstřelit hlasováním. Jenže kmotři se také nebáli věnovat spoustu úsilí na vytvoření svých sítí, a tak teď mají navrch. A pokud někoho dostatečně nemotivuje „veřejný zájem“ a potřeba mít fér radnici, nechť zváží, jestli by boj proti klientelismu neměl být také jeho zájmem docela sobeckým: už řada lidí na jihu Čech byla náhle odejita z práce proto, že odmítla přihrát zakázku konkrétní firmě – třeba ředitel nemocnice od Hluboké na Vltavou velmi, velmi vzdálené. Kmotři mají dlouhé prsty, a kdo si může být jistý, že na něj jednou nedosáhnou?

Napsal Jiří Bouda dne 03.01.2010

Demokracii na špíně, rozkrádání a zlodějně, nepostavíš !
Není demokracie, jako demokracie. U nás je špinavá demokracie. Rvačka o moc, bezohlednost, hrubost, slibování i strašení občanů a to vše bez jakýchkoliv vizí sledujících budoucnost Českého národa. Kdo má moc prosazuje své zájmy a zisky, bez ohledu na ostatní. Nehledí na chudé, slabé, či ztracené. Chybí pocit bratrství, rovnosti, vlastenectví. Chybí úcta předkům, pokora před národem a jeho nelehkou historií.

Vše co bylo, bylo špatné.

Teď vládneme my ! Moc znamená přístup k bohatství a majetku. Bohatství, protekce a úplatky jsou cestou k osobní budoucnosti. Urvi co můžeš a nekoukej vlevo, ani vpravo. Nacpi se sám, dej kamarádům, příbuzným i přátelům. Krade soused, známý, spolustraník, proč bys nekradl taky ? Za komunismu kradli téměř všichni. Kradlo se odshora, či zezdola, zkrátka ze všech stran. Nikde nic nechybělo. Dnes to sice chybí, ale nikdo to už ani nehledá. Brodíme se tady ve špíně.

Komunismus skončil,

Privatizovalo se, kradlo, přeplácelo. Úplatky lítaly ze všech stran. Platy si státní oligarchové, poslanci, funkcionáři, soudci i úředníci přidělovali sami a přitom vůbec nešetřili. Nebylo proč. Peněz bylo na rozdávání. Rozebrat, rozkrást a zprivatizovat takový balík státního majetku, nebylo nic jednoduchého. Transformační náklady rostly do stovek miliard a dodnes se u nás nenašel ekonom, který by to byl schopný vyúčtovat.

Nebylo proč účtovat.

Moc z toho státního majetku nezbylo a nebyl tu nikdo, kdo by to účtování chtěl vidět. Vykulený národ ještě tleskal. I president by mohl vyprávět. Banky vykradené přesto, že tam seděla komunisty schválená elita. Fabriky v úpadku a zařízení ve šrotu. Noví skvělí manažéři podniků i původem z STB, dostávali vysoká ocenění.

Zvykli si na vysoký standart.

Státní majetek téměř zmizel. Tak se jede na dluh. Financujeme ze svých daní přeplacené státní oligarchy, přetloustlou státní byrokracii, neefektivní veřejnou správu, státní, krajské, obecní podniky a přeplněné instituce. Nejde jen o předražené státní zakázky, přátelské grandy a dotace, ale ze státního rozpočtu živíme spoustu soukromých firem a podnikatelů na plnění zakázek, které mohou zajišťovat státní i veřejné instituce, či líná a neschopná byrokracie. Daně nestačí. Státní dluh stále narůstá.

Není kdo by tu špínu vyčistil.

Slušní podnikatelé, kteří poctivě bohatnou, jsou uráženi a řazeni mezi ty, kteří tu špínu, rozkrádání a zlodějnu způsobili a udělali. Nelze se divit, že mezi občany vládne nedůvěra, zloba, nenávist, kritika a odpor. Občané se začínají probouzet z krásného snu do špinavé reality. Poctiví pracovníci, živnostníci, ani podnikatelé nechtějí tu špínu, ani dluhy platit! Tady nejde o politickou, ale o reálnou odpovědnost poslanců a politiků. K té špíně a osobní odpovědnosti, se nikdo z nich nehlásí.

Musí přijít zcela nová politika.

Politika postavená na slušnosti, otevřenosti, pravdě a poctivosti. Politika postavená na bratrství, rovnosti a skutečné demokracii. Politika postavená na vlastenectví, vzájemné pomoci a na poctivé práci. Politika, která konečně vyúčtuje transformaci, vymete špínu, rozkrádání a zlodějnu. Politika, která vytvoří z naší země skutečnou vlast a domov pro všechny naše občany.
Teprve potom budeme mít demokracii !
Jiří Čumpelík

Dříve jsem se zařekl, přísahal sám sobě, že budu hájit ideje, které jsem si zvolil za své.
Ale jak to bývá, člověk se vyvíjí a je nestálý, přicházejí nové ideje a mnohdy nahrazují ty staré.
Stále mě dojímá vlastenecká poezie a patetické záblesky vzpomínek, avšak filosofie mne dovádí k poznání, že je třeba oprostit se od malicherného dojmu vlastního vědění.
Nejsem šťastný při pomyšlení, že "zrazuji" ideje, kterým jsem se zaslíbil, ovšem jak přichází nové poznání, hráze předsudků se hroutí.
Na druhou stranu ještě stále věřím, chci věřit. že moudrost a vlastenectví nemusí stát proti sobě.
V Praze dne 03.01.2011
S pozdravem JUDr. Karel Pohltovský Csc. Praha

Před 220 lety vydal V. M. Kramerius vlastní noviny
V červenci 1789 vydal Václav Matěj Kramerius pravděpodobně první, ryze české, vlastenecké noviny. Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny připravil prakticky celé sám, vypomáhal i při jejich tisku a distribuci.
další článek

Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny, od konce ledna 1791 pak Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny.
Po tříleté průpravě v Schönfeldských c. k. poštovských novinách, jediných českých novinách tehdejší doby, Kramerius v sobotu 4. července 1789 vydal první číslo vlastních novin. Jmenovaly se Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny, od konce ledna 1791 pak Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny. Přestože mu jeho dřívější zaměstnavatel baron von Schönfeld podle dobového svědectví házel klacky pod nohy, protože Kramerius jeho periodikum významně pozvedl, začalo se šestatřicetiletému začínajícímu vydavateli dařit. Zatímco první číslo vyšlo v počtu čtyři sta padesát kusů, časem dosáhly noviny na svou dobu vysokého nákladu; 1 500 výtisků. Kramerius do svých novin psal sám společně s několika dopisovateli a rovněž překládal z cizích týdeníků. Zaměřoval se především na osvětu prostého lidu, národní emancipaci a odstranění lidových pověr. Publikoval také úřední vyhlášky a oznámení, vedl kulturní rubriku. Jeho nejoblíbenějším zdrojem byl list Wiener Kölner Zeitung.
Opisoval od něj Thám
Záleželo mu na tom, aby jeho čtenáři měli pohotové a pestré zpravodajství o všech důležitých domácích i zahraničních událostech. K novinám rovněž připojoval i zvláštní naučné přílohy s popisy cizích zemí, s vypravováním ze starší historie nebo s radami pro hospodářství. Noviny se těšily oblibě až do roku 1795, kdy do jejich obsahu významně promluvila přísná cenzura a nepříznivá hospodářská situace. Poslední číslo vyšlo v roce 1808, kdy Václav Matěj Kramerius, bývalý spolupracovník buditele Josefa Dobrovského, zemřel. Není bez zajímavosti, že po Krameriově odchodu ze Schönfeldských c. k. poštovských novin do nich nastoupil Václav Thám. Vydržel v nich ale pouze rok, baron von Schönfeld tehdy předního českého herce vyhodil kvůli problémům s alkoholem a především kvůli faktu, že opisoval od Krameria. O tom se ovšem Alois Jirásek ve známém románu F. L. Věk, kde zachytil část Thámova života, nezmínil ani slůvkem.Není vlastenectví,jako vlastenectví.A proto nově vzniklá Vlastenecká strana(VS)svou činností v politice chce navázat na vlastenecké tradice a hrdost všech vlastenců kteří se nebojí prosadit své myšlenky a názory ve skutky a činy jako Václav Matěj Kramerius,který by se mohl považovat za průkopníka vlastenecké myšlenky a jako takový i zakladatel Vlastenecké strany.
Zpracovala Pavlína Králová -Praha

KDO JE VLASTENEC
Vlastenectví je slovo, kterému se lidé dnes spíše vyhýbají. Ale proč? Vždyť úctu k vlajce nebo statní hymně by pro nás měla být samozřejmostí a ne jenom při sportovních akcích, nebo podobných příležitostech.
Vlastenec je totiž nejenom člověk, který respektuje jiné národy a jejich občané, ale má pocit sounáležitosti se zemí ve které se narodil a s národem, který tuto zemi obývá. Tak jako naši předkové, kteří se po staletí snažili svou vlast zvelebovat, rozvíjet a předávat ji dalším generacím i my máme morální povinnost vůči našim potomkům, zachovat pro ně vlast ve které budou spokojeně žít. Kdo jiný tvoří národ než jeho občané? A člověk, který není alespoň trochu vlastenec, ztrácí část své identity ke své rodné zemi a vlasti.
Když se ale podíváme na dnešní české vlastenectví, vidíme spíše opak. Od lidí často slýcháme, jak se za náš národ, za chování Čechů, či za naše politiky stydí. Ale kde začít se změnou?. Právě u těch občanů tohoto národa. Nevěřme tomu, že naše problémy vyřeší někdo za nás a pokusme se to změnit !.Nedopusťme,aby nás jednou naši potomci proklínali za to, že jsme je svou naivitou a nečinností připravili o to nejcennější o svobodu a vlast.
Sepsala a text uveřejnila paní Romana Kubáčová
V České Lípě dne 01.01.2011

Já to nečetl, protože je to úplně dlouhé a pro mě nepraktické

Rasismus?!
Ano, tento problém se zde zřejmě vyskytuje ale skutečně v takové míře, jak často bývá popisováno v médiích? Nikoho nepřekvapím, když řeknu, že s rasismem v ČR jsou spojováni především Romové.
Pokud se vžijeme do role mladého Roma, opravdu to problém je. Děti přeci jen dokáží být velmi upřímné a kruté, někdy až příliš. Takováto osoba může být už v tomto věku ovlivněná natolik, že to poznamená celý jeho život.
Z pohledu "druhé barikády" nemohou si Romové za tzv. rasismus tak trochu sami? Leckomu někdy právě připadá, že jsou to Romové, kteří jsou privilegování před ostatními. Rasismus musíme brát pouze jako nenávist kvůli barvě pleti, nikoliv kvůli ostatním vlastnostem, které třeba mají.
Udělejte si však vlastní názor a neváhejte se s námi podělit na stránkách facebooku nebo přímo zde na naší Vlastenecké stránce

Bezdomovci a permanentně nepracující
Velmi podobný problém. Necháme zde diskusi na Vaší iniciativě, věříme, že příjdete s velmi pádnými argumenty a nezapomeňte se vcítit do druhého.. Málokdo z běžných lidí, kteří tímto problémem neprošli pochopí, proč si vlastně člověk v zimě raději sedne na ulici a pokouší se něco vyžebrat místo smyslupné práce a vlastní ochoty něco změnit. Je pozdě? Kdy je pozdě? Je znechucen? Proč? Otázek je mnoho, diskutujte s námi! (facebook)