Po celý život stojíme před volbou, zda mít rád, jít životem s otevřenou duší a srdcem na dlani, anebo se k němu obracet zády. Toužit po přátelství a sám se pro ně nabízet, či v tuto možnost nevěřit a uzavírat se ve svém světě odloučenosti. Zda chtít prožívat hluboký, čistý vztah, anebo zanevřít na celý svět. Den za dnem stojíme před rozhodnutím, zda milovat či nenávidět. Obvykle se však většina z nás pohybuje mezi těmito hraničními stavy a léta běží…
Mylně bychom se však utěšovali, kdybychom žili v představě, že skutečná, přímo krystalická nenávist se vyskytuje snad jenom v románech či hororových filmech. Jak jinak bychom měli nazvat myšlení a chování matky, která je schopna opásat svého syna či dokonce dceru výbušninou a vyslat je tak nejenom spáchat teroristický čin, ale i na jistou smrt, než nenávistí k jinému etniku? Jistěže v duchu náboženského přesvědčení. Ale mění to snad něco na podstatě věci? Absurdně se zde setkává mylně chápaná láska k Bohu s nenávistí k domnělému nepříteli. Pozadí je stále stejné – touha po nadvládě, po moci. Snaha vnutit druhému svoje přesvědčení. Donutit jej, aby se choval a nejlépe i myslel podle našich představ. Jde o snahu zlomit jeho svobodnou vůli a nedaří-li se dosáhnout vytčeného cíle, pak nespokojenost narůstá a případně přeroste v otevřené násilí. Ve jménu „národních zájmů“, ve jménu „víry“, jsme se v minulosti dopustili řady skutků, které nám, přemýšlivým lidem, rozhodně ke cti neslouží. A bohužel se jich dopouštíme i nadále.
Po věky jsme současně svědky i aktéry nekončícího zápasu mezi dobrem a zlem. Jsme stále uprostřed fascinujícího děje, v němž se jedni snaží dosáhnout výhody na úkor druhých. Jsme-li však těmi druhými, pak je na nás, abychom tomu zabránili. Formou nenásilnou, avšak dostatečně rozhodnou. S nezbytnou vytrvalostí, neboť jak známo jde o věčný zápas. Nikoliv však marný, neboť jak již také víme, zlobě a nenávisti se může dlouhodobě dařit pouze v prostředí nelásky, netolerance.
Zlo vždy loví v kalných vodách. Útočiště nalézá v srdcích nespokojených. U těch, kterým se nedaří, kteří se svoji tíživou situaci nesnaží napravit hlubším pochopením, ale svalují za ni vinu na jiné. Probouzí tak v sobě zlobu, závist, a aniž si jsou zpočátku vědomi, stávají se navíc snadnou kořistí těch, kdo touží po moci. Tam, kde rozum a vlastní úsudek ustoupí do pozadí, kde dáme prostor vlastnostem, které nemilují slunce, tam začíná nadvláda tmy.
Neměli bychom být pouze a opakovaně pasivními účastníky té části historie, o níž v současnosti říkáme – kéž by se bývala -nestala! Aby se však neopakovala, je třeba proměnit sebe. Nečekat na proměnu společnosti, na zázrak, který předběhne naše přání a „stane se“ mimo nás, ale vyjít mu v ústrety. Nenechat se strhnout vírem událostí, s nimiž na počátku souhlasí pouze halasná menšina. Netřeba se pro příklad nořit hluboko do minulosti. Nástup extrémistických sil v Německu první třetiny minulého století je příkladem více než ilustrativním. A naplnily se tak skutky, s nimiž se vyrovnáváme dosud. Dodnes se k nim vracíme z mnoha úhlů pohledu a snažíme se je pochopit, abychom se vyvarovali opakování stejných chyb.
Vzpomínám na slova jednoho z protagonistů nastupující moci, příslušníka SS, který říká či spíše našeptává citově zraněnému mladému člověku: „Dnes jsi poznal velkou věc… nenávist. Ale pozor, nemrhej touto silou proti jednomu člověku. Nenávisti je třeba dát cíl. Pojď, naučím tě nenávidět. Dej se k nám.“ Tolik umělecké ztvárnění budování Třetí říše na pozadí probouzení nejtemnějších stránek v lidských bytostech, v tomto případě ve filmu Soumrak Bohů, líčícího nástup nacizmu.
V duálním světě však žijeme stále. Trpělivý a vždy připravený Mefisto je stále po ruce. Hitler, nacisté také museli společnost, německý národ, nejprve „zpracovat“, přesvědčit ho, že jeho největším nepřítelem jsou Židé. Trvalo několik let, než se svědomí národa s touto Hitlerovou vizí sžilo. Podstatné však je, že na konci souhlasilo, a ohlédneme-li se zpět, pak již není důležité, zda v pozadí souhlasu byl strach, či ztráta rozumu. Souhlas byl dán. Následek? Úcta k hodnotě lidského života na sestupu a spoluvina na vzestupu. Kolektivní myšlení – kolektivní spoluvina.
Vzpomínám rovněž na scénu z filmu Pramen života, v níž voják říká mladé ženě, kterou učí střílet: „Představ si, že je tam někdo, koho nenávidíš.“ A jistě nebylo náhodou, že na terči byla karikatura Žida.
Lákání do náruče našeptávačů jsme vystavováni neustále. Pro každý autoritářský režim je nejnebezpečnější svobodný, nezávisle myslící člověk, a proto se také každý takovýto režim snaží v lidech probouzet vlastnosti, které se však v konci obrací proti nim samým. Podněcovatelům i podněcovaným. Proto je dobré zůstat vždy sám sebou, nenechat se vlákat do pasti laciných slibů. Na cestu, která vede do propasti a k odcizení od vlastní přirozenosti.
Všichni bychom proto měli mít v tomto ohledu stejný cíl. Stát se myšlenkově nezávislými, svobodnými bytostmi. Aristokraty ducha. Podobenstvím řečeno – bytostmi s modrou krví, s krví barvy naděje, vyjadřující, že jsme odhodláni stát se správci budoucnosti, abychom se za ni nemuseli stydět, až se stane minulostí. Abychom se již nemuseli ohlížet s pocitem viny, že jsme dopustili vládu skupiny moci chtivých, hlásajících „boj s třídním nepřítelem“. Abychom opakovaně nepřipouštěli státem programově prováděnou politiku útisku skupiny obyvatel v duchu hesla: „když se kácí les, lítají třísky“, hledali přitom domnělé viníky a trestali nevinné. S fatálním dopadem na nejednoho z nás.
I my totiž máme v tomto ohledu své „máslo na hlavě“. Nemusíme se pouze ohlížet ke svým sousedům. I my jsme byli ve své době nedostatečně pozorní a velmi neprozíraví. Ani my jsme nedokázali v minulosti zabránit vzestupu extrémistické strany, jíž byla od samého začátku Komunistická strana Československa. Což sám její exponent, později nechvalně proslulý prezident Klement Gottwald, již ve třicátých letech veřejně neproklamoval, že se jezdí do Sovětského svazu učit, jak, jeho slovy řečeno, „zakroutit krkem“ svým oponentům?
Nedopouštíme se téhož, v jistém ohledu, i dnes?
Hlásíme se k demokratickým principům. Proklamujeme budování právních základů státu, ale opomíjíme přitom jeho mravní základy, které se jen velmi těžko vtěsnají mezi paragrafy. -Míníme-li však svoji snahu po dosažení sociálně spravedlivé společnosti opravdu vážně, nezapomínejme ani na existenci zákonů duchovních. Nebo je nám snad zcela neznámé úsloví:
Kde s Bohem hospodaří, tam se dobře daří?
Budování společnosti, v níž má láska nadvládu nad nenávistí, vyžaduje mnoho úsilí. Navíc jsme se již nejednou přesvědčili, jak tenká je hranice mezi těmito dvěma vlastnostmi, jak krátká cesta vede od jedné z nich ke druhé. Jak málo stačí, aby se láska změnila v nenávist. Přejme si proto, aby v tomto případě byla cesta vedoucí k nenávisti zarostlá trním. Hustě a s trny dlouhými a velmi špičatými. A hlavně si přejme, abychom věděli, proč tomu tak je.Vlastenecká strana nikomu nic nepřikazuje a ani nikomu nic neslibuje,každý člen této strany má stejné právo jako jeho předseda a každý člen uvedené strany může svobodně bez útlaku prosazovat své myšlenky a postoj k činnosti strany,programu strany a prosazování se strany v politice,tak proč se nestát jejím členem a potom prosadit svou myšlenku k dobré věci nejen pro sebe ale pro celí národ.Jsme otevřená strana pro každého člověka,který chce být hrdý na svou vlast.
V Praze dne 04.01.2011
Předseda Vlastenecké strany pan Roman Podzimek