Princip demokracie spočívá na delegované moci. Volíme ze svých řad zástupce a vkládáme do nich svoji důvěru s předpokladem, že správa věcí veřejných bude ve správných rukách. Tak alespoň zní teorie. Netřeba však ani připomínat, že se i v tomto případě teorie s praxí často míjí. Budeme-li pozorně sledovat dění na politické scéně a informace o něm, pak se o tomto faktu můžeme přesvědčit prakticky denně. Dozvídáme se, jak jsou sami zákonodárci se zákony na štíru. Přesto bychom mohli nebo snad i měli mít právo předpokládat, že čím vyšší funkce ve správě státu, tím větší by mělo být i právní povědomí. Co si však myslet o ústavních činitelích, kteří zcela nepokrytě zpochybňují výroky Ústavního soudu? Instituce, která je a musí být v demokratickém způsobu vlády pilířem, na němž stojí právní řád státu! Co si myslet o chování hlavy státu, prezidenta, který svými názory podsouvá soudcům Ústavního soudu podjatost, či snad přímo úmysl vyhovět politické objednávce zájmových skupin? Co nám, občanům této země, tímto postojem napovídá? Nemáme se snad zákony řídit? Nemá pro nás být výrok Ústavního soudu směrodatný? Nemusíme ho dbát? Máme tomu rozumět tak, že jeho subjektivní pohled na věc má větší platnost, než objektivní nález Ústavního soudu? Nebo snad by byl objektivním pouze za předpokladu, pokud by se ztotožnil s jeho osobním názorem?

Je naším přáním stát se bytostí nezávislou. Toužíme po svobodě, po pravdě a vědomostech. Nemělo by však jít pouze o to stát se chodící encyklopedií. Současně bychom si měli přát, abychom porozuměli také srdcem. Pravda, v informaci ukrytá, je totiž mnohdy i zraňující. Dokud si však neuvědomíme, že i v tomto případě je naším kamarádem, dokud se jí budeme vyhýbat, neboť si myslíme, že nám ubližuje, dokud před ní budeme uhýbat očima a zacpávat si před ní uši, dokud ji budeme mít pouze za obtížný hmyz, který za parného léta jen odháníme, dokud jí nedovolíme, aby se dotkla i našeho srdce, dotud zůstane Pravdou pouze dřímající.

A tak, než se pro Pravdu otevřeme cele, než v sobě najdeme dostatek síly sevřít ji pevně v náruči, pocítíme občas potřebu si i oddechnout, o někoho se opřít, nechat si i poradit.

V každém indiánském kmeni byla rada starších. Mužů volených, ale hlavně – moudrých. Těch, kteří svým životem přesvědčili své okolí, že se již rozloučili s vlastnostmi, o nichž je možno říci jediné: Byly jim překážkou na cestě k moudrosti. Nabytá životní moudrost velí naslouchat více hlasu své duše než našeptávání ješitného ega.

Cílem je, aby moudrost byla matkou našich skutků. Ať jsme státníky či prostými občany.
Nikde není psáno, že státnická funkce a moudrost nutně musí být přáteli na život a na smrt.
Mýlit se je lidské, nemoudré je ve svém omylu setrvávat.

Dříve jsme si k právu vytvořili odtažitý vztah. V konkrétních případech i oprávněně. Je na místě se bránit, je-li právo zneužíváno k morální porobě národa. Jak ale známo, každý útlak má ze samého principu časové omezení. Tomu kromě diktátorů snad rozumí každý. Stálo by proto za zváženou, zda svůj vztah k právu nezměnit. Doba reálného socialismu již přece minula. Ať již s lidskou tváří či bez ní.

Písek dne 04.01.2011 Napsal JUDr. Jiří Mazal