Máme ale opravdu zájem podílet se na tvorbě společnosti, založené na právním základě? Není to dlouho, co lemovaly naše silnice mimo jiné i billboardy, na nichž jsme byli seznamováni velkými písmeny s názorem Karla Schwarzenberga: „Češi mají vztah k právu, jako holky z Perlovky k panenství.“ Kolik je v této větě pravdy, je-li výstižná či ne, případně týká-li se nás osobně, na to si odpovězme každý sám. Jisté však je, že jsme v minulosti vyrůstali a žili v čase, kdy jsme byli nuceni, alespoň do jisté míry, zákony obcházet. Ovšem zákony, z nichž řada byla namířena proti základním lidským hodnotám, proti svobodě ducha. Zcela vědomě a hlavně důsledně a dlouhodobě po dlouhá desetiletí tak bylo umlčováno právní povědomí občana naší země. Byla potlačována odpovědnost za vlastní skutky. Paradoxně jsme tak byli „vyučováni“ v umění zákony obcházet, případně mezi nimi nalézat se vší vynalézavostí pověstné skulinky. Svého času možná dobré a jistě i účinné. Myslím si však, že nám unikla a uniká i v tomto ohledu drobnost zásadního významu. Nám všem. Těm „dole“ i těm „nahoře.“ Pánům i kmánům. Snad by již nemusela, či spíše neměla platit věta: „Jsme si všichni rovni, ale někteří jsme si rovnější.“ Věta, která vyvolávala nejen trpký úsměv na tváři a pocit křivdy v duši, ale i pocit nezměnitelnosti stavu věcí.
Události před dvaceti lety v naší zemi je možno označit za historický mezník v mnoha ohledech. Došlo však současně či snad dokonce automaticky i k naší osobní proměně ve vztahu k právu? Nikoliv k paragrafům nebo zákonům, ty budou mít k ideálu ještě dlouho daleko, ale k niterné proměně vyvolané faktem, že nyní již přece máme společný cíl! Realistický pohled na skutečný stav věci však tomu příliš nenapovídá. Subjektivní zájem je v mnoha případech až příliš často nadřazován nad objektivní potřeby. Opět by bylo možno připomenout odpovědnost, a nikoli pouze za sebe, ale za celek. Za vytouženou společnou metu – spokojený život ve spravedlivé společnosti.
V Praze dne 04.01.2011